ZÁZRAKY SE DĚJÍ
NEJČASTĚJI NA NEONATOLOGIÍCH
Ronjička se narodila předčasně po desetidenním udržování. Pravděpodobně u mě hrála roli genetika, první dcera se narodila také předčasně, ale bez následků. Dvacet let jsem se bála mít druhé dítě, ale nakonec převládlo mateřské pouto. Těhotenství probíhalo oproti tomu prvnímu v relativním klidu. Během prvního těhotenství jsem ležela v nemocnici dvakrát, nejprve celý 4. měsíc, a pak v šestém měsíci, kdy už jsem měla zákaz chodit, sedět a rodila jsem v sedmém měsíci.
Zpětně se domnívám, že jsem měla během těhotenství přestat pracovat, a že velkou roli hrál u mě stes. Neměla jsem ani nijak kvalitní péči gynekoložky, kterou jsem během těhotenství změnila z důvodu stěhování. Péče na gynekologickém oddělení během udržování byla jiná, než jakoou jsem zažila před dvaceti lety. Celkově pobyt na gynekologii provázel stres a nepříjemné prostředí. U císařského řezu jsem si připadal jak zvíře, byla jsem vyděšená, potřebovala jsem určitě klid a možná nějkaké vřelé slovo, ale toho jsem se nedočkala. Lékařka pak nebyla ve stavu napíchnout epidurál, nedařilo sejí to dlouhých dvacet minut. Byla jsem neskutečně vystresovaná, personál na operačním sále byl úplně chladný, žádné vysvětlení, uklidnění. Když Ronju vyndali neslyšela jsem jí plakat a už v té chvíli si uvědomovala, že něco není v pořádku. Pak jsem ovšem ztratila vědomí.
Když jsem se probrala, lékař mi sděloval, že Ronja má ucpanou plicnici, v té chvíli na mě ještě působilo morfium, takže jsem se hned nezhroutila. Ronja tehdy dýchala jen jednou polovinou plic a do poloviny srdce jí netekla krev. Její srdíčko se snažilo ze všech sil pumpovat tak, aby se do těla dostal dostatek kyslíku jen z jedné plíce. To způsobilo jednak těžké krvácení do mozku a druhak začalo srdíčko růst, tak jako sval, který je hodně namáhaný. Obojí Ronju bezprostředně ohrožovalo na životě.
I přes tlumení léky mi docházelo, že to není dobré, ale ani vteřinu jsem nepřipouštěla, že by Ronja měla odejít z tohoto světa. Ani na vteřinu. Marek do telefonu říkal, že je to dobré, že je Ronjička krásná, a všechno bude dobré. Věřila jsem mu každé slovo. Ve filmech zní tyhle fráze strašně pateticky, až si jednou uvědomíte, že jste tu chvíli skutečně prožili a jediné na čem záleželo je klid, víra a vyřčená slova. Dodnes jsem mu za tuhle podporu vděčná. Nebylo vůbec v zájmu Ronji, abych se začala hroutit. To přišlo později.
VELKÉMU ZÁZRAKU CESTY UŠLAPANÉ
Bylo to mateřským mlékem od mámy?
Tátovo nasazením? Lékařskými zákroky a péčí?
Díky přístrojům? Nebo snad aromaterapií?
Zachránili Ronju skvělí lékaři, chápající zdravotní sestry nebo fytoterapie? Co kdyby nebyla Nadace Klíček nebo podpora přátel?
Moje zkušenost říká, že k zázraku vede vždycky více cest. Čím více jich je vyšlapaných, tím spíše se zázrak dostane tam, kde se má stát.
Předpokládám, že až sem se na webu dostali převážně rodiče dětí v podobné situaci, a protože i já jsem z interetu čerpala informace, zkušenosti a sílu, tak věřím, že i následující popis toho, jak vše po narození Ronji probíhalo může někomu pomoci. V neposlední řadě sdílím i pro sdílení toho, čím jsme prošli, působí to terapeuticky.
PRVNÍ CESTA ZÁZRAKU
MATEŘSKÉ MLÉKO
Co mohu pro Ronju udělat, mi řekl doktor hned mezi dveřmi - dávejte jí mateřské méko. Pro mě to bylo od té chvíle dogma.
Aby mohla Ronja dostávat čerstvé mateřské mléko, nepasterované teplem, musela jsem odstříkávat přímo na oddělení neonatologie. Zhruba tři měsíce jsem tedy strávila v místnost o rozloze 2 x 1,5 metru, s koncentrací někdy až osmi maminek. Docházela jsem od šesti ráno do půlnoci. Režim dětí znamenal jídlo každé tři hodiny. Asi tak hodinu trvá odsávání, mezi tím máte tak hodinu na odpočinek, pokud nejste zrovna u dítěte. Tohle je fyzicky tak náročné, že dodens nechápu, kde se ve mě i ostatních maminkách brala síla to vydržet. Je skvělé, když vás podpoří nejen váš partner, ale i ostatní lidé ve vašem okolí, protože potřebujete kvalitní stravu a odpočinek. Prakticky na nic jiného není už čas.
K zázraku vedla "profesionální" odstříkavačka MEDELA. Bez dalších větších debat. Nebylo možné Ronju přikládat k prsu, byla zaintubovaná, nedýchala sama. Mlíčko jí podávali přes pusu a nosánek sondou (doma jsme pak podávali sami až do jejího osmého měsíce). Trávení měla Ronja naštěstí úplně v pořádku a věřím, že mateřské mléko jí dávalo potřebnou sílu, díky které překonala tak těžký začátek. "Jíst" začínala na 2 ml.
DRUHÁ CESTA ZÁZRAKU
UBYTOVNA KLÍČEK
Další cestou k zázraku byla nadace Klíček, která v odporné budově motolské ubytovny (dovolte mi prosím použít adekvátní popis) získala
4 pokoje, společné sociální zázemí a mini kuchyňku. Naše oáza na tři měsíce. Tady jsme nabírali síly. Marek mi vařil silné vývary s maxi dávkami kurkumy, ovesnou kaši, kakao a vhodné čaje, aby se vše dostalo přes moje mléko k Ronje. Na nervy fungovaly celé balíky čokolády.
Byli jsme bez zásuvky, jen se dvěma postelemi. Bez téhle místnůstky si ale neumím pobyt s Ronjou vůbec představit. Nebyla bych schopná Ronje podávat čerstvé mateřské mléko, nebyli bychom u ní denně, kdykoli to bylo možné, nebo bychom možná propásli chvíli, kdy nás zrovna moc potřebovala mít u sebe. Marek by mi nemohl poskytnout jeho úžasnou a neutuchající péčí. Fyzicky bychom to vůbec nezvládli.
Děkujeme Zuzce a nadaci Klíček, že jsme ještě měli to štěstí a našli
u nich zázemí, bez kterého si neumím první rok Ronjičky života vůbec představit.
TŘETÍ CESTA ZÁZRAKU
OSVÍCENÍ LÉKAŘI LÉČÍ
Když se Ronje asi po 14ti dnech opravdu hodně přitížilo, byla už cesta k zázrakům částečně prošlapaná. Lékaři nám ovšem řekli, že se Ronje vede čím dál hůř, srdíčko začíná kolabovat, a že jim nezbývá nic jiného, než nasadit heparin.
Jsem neskonale vděčná kultuře tohoto oddělení, kdy lékaři skutečně dlouho, často a velmi podrobně vysvětlují rodičům, co se s jejich děťátkem děje. Jsou natolik vzdělaní a sebejistí, že nemají potřebu jednat direktivně z povýšené pozice. Ne na motolské neonatologii. Odpovídají trpělivě na všechny otázky, vysvětlují a maximálně se snaží vyjít rodičům vstříct v chápání situace. Zbytečně nestraší předem, vždy vysvětlují možnosti a také to, co možné není.
JENŽE: jednak si nebyli jistí, zda-li se jedná o trombus, nebo zatuhnutí tepny, dokonce hledali nádor a nebylo tedy ani jisté, zdali heparin pomůže. Ronjička měla současně krvácení do mozku, jak masivní,
to nebylo úplně jisté.
Asi po 14 dnech se Ronji stav velmi zhoršil. Ronji ošetřující lékař
s námi mluvil asi hodinu a půl, dodnes nemůžu zapomenout na mojí vytřeštěnost a zároveň klid, víru v Ronju a zásadní rozhodnutí. Heparin jsme prakticky odmítli, respektive lékař ještě udělal na naši žádost kontrolní sono a zjistil, že krvácení je již III. - IV. stupně, tedy rozsáhlé. Nic dalšího už však pro Ronju v té chvíli dělat nemohl.
Díky detailním informacím, které jsme od lékařů měli, jsme však museli heparin vyloučit, protože bylo celkem jisté, že by Ronju při tak velkém krvácení připravil o život. Věřili jsme, že Ronja potřebuje ještě čas, ačkoli podle lékařů už jí prakticky zbývaly hodiny. Víra začala dostávat zcela konkrétní podobu.
Přenechali nám tedy v té chvíli zodpovědnost za léčbu. Na jedné straně nám lékaři řekli, že je vše již v našich rukách, že nám dají prostor. Bohužel souběžně byl "pro sestry" problém, že u Ronji chceme být. Věc pochopitelná jen potud že neonatologie v Motole
je opravdu miniprostor. U některých sester jsem si musela návštěvu Ronji vystát, vychodit, usmlouvat, vynadávat a vyplakat... Nejde slovy popsat, jak zoufalý, náročný a nekonečně vyčerpávající byl neustálý boj se zdravotníma sestrama. Bylo to jako pořád dokola porážet osmihlavého draka, kterému narůstaly nové hlavy zpátky. Dodnes
z toho mám trauma. Zbývalo jen jediné, nevzdávat to. Ono to ani vzdát nešlo. Ronja bojovala o život a bylo pro mě nepředstavitelné
u ní nebýt. Dodnes nechápu, co na tom nechápou čeští zdravotníci
a považuju za naprosto nehumánní bránit rodičům v kontaktu
s dítětem za jakýchkoli podmínek.
ČTVRTÁ CESTA ZÁZRAKU
PŘÍRODA UZDRAVUJE
Ronje ale po několika týdnech začaly kolem srdíčka vyrážet tenoulinké kapilárky, které dostávali krev do plíce i přes překážku v plicnici, něco jako přírodní bypass srdce. Bylo jich málo, ale dávaly nepatrnou naději!
Čerpala jsem sílu z ohromné podpory mojí kamarádky a bylinkářky Katky Horáčkové. Nebyla jediná rada, která by absolutně nesedla. Díky ní měla Ronja v inkubátoru růžový a vanilkový olej. Vanilka pomáhá dětem dýchat, všechny desinfekce, chlór, léky, to není nic pro dětský nosánek. Růžový olej je něžný a příjemný. Důležité bylo používat kvalitní čisté bio oleje. Jsou to velmi koncentrované a silné látky, to nejlepší z rostlin, a vsáknou se přímo do oběhu malilinkatých tělíček nedonošených miminek přes supertenkou kůži.
Ve chvíli, kdy se Ronji stav dramaticky zhoršil a zbývaly jí už jen hodiny života jsem se obrátila na skvělou aromateraputku Adélu Zrubeckou z Nobilis Tilia - ta nám během půl hodiny doporučila recepturu na olej, který mohl Ronje pomoci a protože neměla žádané ingredience, dál doporučila, obrátit se dál na Marii Noe z Oshadi. Obě zareagovaly neskutečně promptně. Marie společně s jejím mužem namíchala a během další hodiny doručila ampulku se silnou směsí látek do Motola. Ronje jsme ji dali na srdíčko dvakrát, odpoledne a večer. Druhý den ráno nám doktor řekl, že se Ronje v noci velmi přitížilo, prakticky až na hranu samotného života, ale že nakonec propad zvládla, je stabilizovaná a celkově se jí daří o trochu lépe.
Katka mi namíchala také extradriják - ajurvédský čaj na podporu kojení a posílení energie z kořenů ašvagandy a šatavri. Perfektně mě udržely na nohou a přes mléko se v hojné míře dostávaly i k Ronje. Mléka jsem měla čím dál víc. A měla jsem ho pak celý rok. Kurkumu jsem jedla po lžičkách.
Úžasné štěstí pro nás byla podpora Jany Hašplové, něžné bejbymasérky a aromaterapeutky, která má léta zkušeností s dětmi. Doporučila na srdíčko používat esenciální olej z geránia, co tři hodiny kapku. Tak se postupně uvolňoval zatnutý sval. Modlila se za Ronju a radila mi, jak to udělat, abych se dočista nezbláznila.
PÁTÁ CESTA ZÁZRAKU
MÁMA, TÁTA A BONDING
O klokánkování jsem sice celou dobu věděla, ale nevěděla jsem, že je
možné klokánkovat i děťátka zaintubovaná. Na Klíčku mi půjčili knížku Bonding - porodní radost. Knížku v tomto okamžiku zásadní. Je tu mnoho příběhů a mnoho argumentů a vysvětlení, proč dětátko chovat za všech okolností. Probrečela jsem u knihy potoky slz. Nicméně díky této knize jsem ihned požádala personál o klokánkování.
Možná právě proto, že nikdo nevěřil, že by Ronja ještě mohla přežít umožnili mi konečně vzít si ji do náručí! Bylo strašlivé si to vše uvědomovat, že Ronja nejspíš umírá a stále věřit.
Co se začlo však dít s vámi sdílím s velkou radostí.
Ronji dýchání do té chvíle z 80% podporoval stroj. Jen z 20% dýchala sama. Jakmile jsem si jí vzala do náručí, Ronji dýchání se během půl hodiny úplně obrátilo. Vše bylo monitorované na přístrojích a zcela číselně viditelné. Jakoby se rozjelo něco mezi nebem a zemí, nepopsatelný impuls! Kromě kouzla spolení dítěte a matky také nejspíš zcela logicky zafungovala i nová poloha!!! Od té doby se ale vše začalo velmi velmi pomalinku obracet k lepšímu.
Nikdo mě už nikdy nepřesvědčí o tom, že se mají děti matkám po porodu jakkoli odebírat. Je naprosto nepřípustné, aby dítě nemělo kontakt s maminkou. To, co jsem zažila byl čistý nefalšovaný "zázrak" přírody. Jak přirozené a životně důležité pro všechny cítící bytosti, aby mohlo být dítě s maminkou. Viděla jsem na neonatologii ještě další dvě podobné situace. Jedna z nich, když podobně zaintubované miminko dali i mamince vedle Ronji. Vypadla jim při předávání hadička z intubace, nejprve byl poplach a všichni zdravotníci zahájili záchranu. Jenže během minuty to mezi nimi začalo tak nějak příjemně ševelit a děvčátko začalo trvale samostatně dýchat. Druhá situace je velice smutná. Zdravé děvčátko nechala bývalá zdravotní sestra dát na noc do inkubátoru jen takl pro jistotu. Děvčatko do rána zemřelo. Byla to naprosto šokující událost.
Za tři dny od prvního klokánkování se Ronje srdce trvale uzdravilo. Myslím, že tenhle zázrak další komentář nepotřebuje.
ŠESTÁ CESTA ZÁZRAKU
SEN O ZRZAVÉM KARDIOLOGOVI
Měla jsem té noci sen. V něm přišel kardiolog, pan doktor Tomek, a s ním mladý doktor. Byl klidný a ve snu vyzařoval něco, jak si představuju boží světlo. Probudila jsem se a vyprávěla Markovi, co se mi zdálo. A ten den jsme skutečně kardiologa čekali. Jestli čekáte, že ten mladý doktor přišel, tak čekáte správně. Vešel do dveří a já poskaku u inkubátoru a okamžitě mi poskakuje i hlas: "To je on! To je on, bůh přišel!"
Kdybyste to chtěli vědět, tak podle mého snu se bůh jmenuje
Ondřej Materna :) V ponuré náladě působil mezi všemi optimisticky a nevzdával se. Pravil, že spíš zkouší, jestli nezafungují betablokátory, které se normálně dávají dospělým. Mezitím jsme klokánkovali.
Když přišel za dva dny, koukali jsme během vyšetření srdce společně na monitor a nezdálo se nám, že jsme viděli ty modré a červené barvy v levé komoře a lehce uvolněný a zároveň nechápavý výraz pana doktora.
Ronji stav se dramaticky ........ zlepšil.
Radostně jsme děkovali mladému lékaři, ale on se bránil:
"Já to nebyl, já to nebyl."
Za ním stála překvapená Ronji osobní neonatoložka:
"No tak my jsme to určitě nebyli, to asi ty vaše byliny, zařadíme je
do oficiální léčby."
A my samozřejmě víme, že to byly všechny šťastné hvězdy, úžasná Ronja, skvělí lékaři a léčitelé, klokánkování, aromatické byliny, mateřské mléko,naše přítomnost a to všechno, co se stalo, bylo dobře!!!
SEDMÁ CESTA ZÁZRAKU
VYSLYŠENÉ MODLITBY
Co by ovšem bylo veškeré snažení nebýt rodiny a přátel, kteří při nás stáli. Pomohli nám prakticky, mysleli na nás, vysílali Ronjičce přání a modlitby. Vyjadřovali nám podporu, uvařili jídlo, přivezli Ronje mini oblečky nebo donesli svetr.
A připoměli nám, že zázraky se dějí.
TAKHLE VYPADAL ZAČÁTEK DLOUHÉ CESTY ZVANÉ RONJIČKY ŽIVOT.
